Nez jsme odjeli do Keni, měli jsme informace, ze pujcit si nejake 4WD auto, ktere zvladne mistni tereny, nebude „rozhodne zadny“ problem. Jak se ukazuje, zdaleka tak jednoduche to neni, takze nakonec do oblasti Mt. Kenya odjizdime mistni hromadnou dopravou – jednim z mnoha preplnenych matatu – s tim, ze auto si zkusime pujcit na miste. Kajaky vazeme rovnou na strechu hazeckou a za sedm hodin a dva prestupy jsme na miste.

Okamzite po prijezdu se nam dari sehnat auto – neuveritelne vymlacene Suzuki bez zrcatek a pohledem na zem ubihajici pod vami skrze diru v podlaze, ale pro nase potreby spickove.

Prvni den stravime hledanim rek moznych ke sjezdu a prohlizenim nastupnich a vystupnich mist. V teto oblasti byly zatim sjety jen dve reky anglickou vypravou mesic pred nami, takze sbirani dat je pomerne obtizne. Jedine pomucky, ktere máme, je cernobila kopie armadni mapy oblasti z 80.let a znalosti mistnich. Cesty jsou neuveritelne a nekdy musime zastavit postup kvuli spadlym stromum, ale nakonec se nam po dlouhem dni podari najit hned tri potencionalni adepty na sjezd – reky Nithi, Motungu a Ruguti.

Dalsi den se tedy hned vydavame na Nithi. Zaciname vysoko na hornim toku (toho se budeme drzet i v pristich dnech – chceme se vyhnout krokodylum a hrochum), reku ale vidime z velke vysky a na nasedani musime sestupovat asi dvě hodiny. Vstupenkou na nas usek je cca 300 m dlouhy kanon obtiznosti WW IV, ktery se z vrchu uplne uzavira skalou a vsemoznymi krovinami, takze i přes poledni cas je v nem znacne sero. Dale reka pokracuje v obtiznosti II, III, IV, musime davat velky pozor na stromy vynorujici se v zatackach, protoze vracaku je poskrovnu. Koncime po 10 km a cekaji nas uz „jen“ dvě hodiny stoupani s kajaky zpět k autu v petatricetistupnovem vedru. Co budu povidat, krasa. Večer padame v obligatnich devet do spacaku, zitra Motunga.

Rano vyrazime brzy, autem dojedeme k poslednimu mostu přes Motungu, kde konci cesta – dal uz musime pesky. Plan je stravit na rece dva dny, takze do lodi nakladame vse potrebne – stan, spacaky, jidlo, filtrovacky, zachrannou a dokumentacni techniku atd.

Vlacime lode po hrebenech kolem reky az do dvou hodin odpoledne, kdy se nechame presvedcit a prijmeme pozvani na caj od jednoho moc mileho mistniho zemedelce. Trochu se sice bojime, co s nasimi zhyckanymi zaludky udela voda z reky a cerstve nadojene mleko, ale v nasem momentalnim stavu jsme vdecni za jakoukoli moznost doplneni energie.

Sejdeme k rece a na vodu sedame na hranici dzungle. Zaciname hned zostra – asi 4m vysokym skokem, jehoz hlavni lajna je blokovana stromem. S plne nalozenou lodi se jede mnohem mene elegantne, nez bychom si prali, coz ale neni to, co nas v tuhle chvili nejvic trapi. Z lesa se totiz vynori dva zastupci lesni gardy spolu s nacelnikem nejblizsi vesnice a snazi se nas zadrzet v postupu. Ruzne stridaji duvody, proc nemuzeme padlovat – nemame povoleni, nemame u sebe viza, reka je nebezpecna, jsme v lese, je streda atd. – pravy duvod je ale jasny. Jsme muzungu, bili, a ti prece mají vzdycky spoustu penez, kterymi by se situace dala vyresit. Jeden z lesni gardy je navic uplne namol, takze nam dost vre krev v zilach, zvlaste kdyz se nas snazi zastrasit zelizky a macetou. Nakonec se nam po temer dvou hodinach podari vyhadat, co potrebujeme a odjizdime ani o jeden dolar lehci.

Motunga nas pak udivuje nescetnymi skoky,vodopady a perejemi obtiznosti cca WW IV, ale také spoustou stromu a prirodnich prekazek. Dvě hodiny, o ktere jsme ale prisli na zacatku, nam ted zoufale chybi, takze nestihneme dorazit na planovane misto pred soumrakem. Zastavime tedy na jedine pseudoplazicce, kterou najdeme. Zvrchu nas neustale sleduje spousta oci, trochu se bojime, ze opila garda prijde vybrat kempovne, takze varime, stan stavime az potme, a kdyz po osme zalezame do spacaku, neustale paranoidne naslouchame zvukum noci.

Rano vstavame v 6 hodin, rychle vse balime a jeste pred uplnym rozednenim sedame na vodu (cimz si oba vytvarime novy osobacek, ktery uz doufam nikdy nebude pokoren). Je opravdu hodne chladno – nedovedeme si predstavit, ze bychom se prevlekli do mokreho termo pradla ze vcerejska, takze zustavame ve svych spacich Sensor merinech. Po trech hodinach padlovani a jedne predlouhe prenasce za sebou lozenych 15 a 20 metru vysokych vodopadu (t.c. blokovany stromem, ale teoreticky sjizdne!) dorazime k mostu, od ktereho jsme den predtim vychazeli pesky. Pripravujeme vetsi snidani a jedeme dal. Po par stech metrech si uzivame krasny cisty vodopad s doskokem do laguny a potom nasleduje rada dalsich krasnych slidu a pereji. Asi po 5 km dojedeme k monstrprehrade, kterou prenasime, hned za ni je 20+ metru vysoky vodopad – z toho, co jsme videli sjizdny – a potom technicka perej WW V dlouha nekolik set metru. Dal jsme zase na o stupen lehci obtiznosti, az dojedeme k dalsimu neskutecnemu vodopadu – je asi stejne vysoky jako ten predchozi, ale pred nim je najezdova petkova perej. Vse mozne, pokud mate dokonalou stopu. Je ale potreba postavit zachranu a prosekat mistni porost, aby se dalo všechno lepe prohlednout a zajistit – na to nemame kapacity, takze tenhle krasavec tu ceka na nekoho jineho.

Prenasime a tady zacina nase strastiplna pout – po vodopadu se totiz reka uzavira do soutesky a tak se po nekolik kilometru (!) snazime sestoupat zpatky k rece, vsude na nas ale cekaji jen neprostupne zarostle kolme steny. Do reky se nam podari vratit az u dalsiho vodopadu, tentokrat rozhodne nesjizdneho, a po nekolika stech metrech a dalsich dvou skocich koncime dnesni pout. Měli jsme sice v planu pokracovat dal, ale je jiz pozde odpoledne a hlavne uz sotva pleteme nohama (a rukama).

V oblasti Mount Kenya, stejne jako v Keni obecne (a potazmo ve všech okolnich statech) je stale nesmirne mnoho rek, ktere teprve cekaji na sve objeveni, a tak jsme radi, ze jsme měli moznost prispet aspon touto troskou.

Vsem diky za podporu!

[Show as slideshow]

[View with PicLens]

Pinguin – outdoor equipment (www.pinguincz.cz)
Amulet- chráněné dílny (www.amuletchd.cz)
CVOK – cestovní vodácká kancelář (www.cvok.cz)
Jerky – indiánská sušená strava (www.jerky.cz)
Sensor – technické prádlo (www.sensor.cz)
Chimpanzee – organická energetická výživa (www.chimpanzeebar.com)
Sportovní head kamery (www.sportkamery.cz)
WW8 – expedition group
Petrovi Panenkovi
Ivanu Hilgertovi
Jiří Kos
Petr a Jana Kašparovi
Honza Muška
Zdeněk Král
Manželé Tlustí
Leoš Vrbata
Šárka Borůvková
Honza Lásko
Vilda Helešic

Po delsi dobe se opet hlasime ze zeme kontrastu a blaznivych ridicu, k internetu je tu totiz velmi tezke se dostat a kdyz se to podari, je v pravem slova smyslu third world – nikdy nevite, jestli se vam napsany email podari odeslat.
Par dni jsme popadlovali s ugandskym freestylerem Timmym, ktery si sem odskocil z Bileho Nilu. Napred jsme se vydali na North Mathoyu, kterou nam vsichni vychvalovali jako krasnou kontinualni III-IV.
Nasedame vysoko v horach, takze tentokrat je voda pruzracna a na africke pomery studena (Timmy rika, ze si poprve v zivote obleka dlouhou bundicku) a vychutnavame panorama cajovych plantazi.
Po prvnim sviznem useku, ktery ma byt asi 12 km dlouhy, se posilneni Jerkys rozhodujeme sednout i na druhy, ktery ma byt asi stejne dlouhy. Obtiznost se trochu zvysuje, takze dojde i na petkove kaskadky, az na par stromu vsechno ale ciste lajny. Musime ale davat pozor, protoze se tu vyskytuji jen mikrovracaky a i ty pouze sporadicky. To se mi taky malem vymsti, kdyz se za nenapadnou zatackou vynori nesjizdny vodopad a ja jsem se zrovna v tu chvili na opacne strane reky nez se rozhodly byt vsechny vracaky. Vse ale dobre skonci, vodopad preneseme a zhodnotime, ze bychom tam opravdu za zadnych okolnosti nechteli skoncit.

Pokracujeme dal a po nejakych odhadem 15 km zaciname byt nervozni, ze jsme asi dostali spatne informace o delce useku. Nakonec se z avizovanych 24 km celkem vyklube asi 40 km kontinualni III,IV(V), ktere jsou pak jeste korunovany prepadlovanim cele prehrady, pred kterou jsme meli koncit, protoze nas ridic klasicky po africku predstira, ze zna okoli, takze nepotrebuje nic vysvetlovat.
Do kempu se vracime za tmy uplne vystaveni a dozvidame se, ze spodni usek byl vlastne sjet jen jednou pred mnoha lety, takze si ho nikdo moc nepamatuje a dohromady s hornim jeste nikdy, protoze prece „nejsou blazni“.
Na dalsi den tedy planujeme něco odpocinkovejsiho – reku Nyamindi, ktera sice zacina vysokym vodopadem, ale potom by to melo byt asi 10 km pohodove III-IV mozna s nejakou prenaskou.

Kdyz prijedeme k rece, zjistujeme, ze máme o dost vic vody nez je obvykle, takze vstupenka do soutesky nam dost zrychli tep. Samotny vodpad je asi 16 m vysoky s dopadem do masivni bubliny, ovsem najezd do nej je poctiva petkova perej s dvema monstrvalci, celkove prevyseni dle Kosakovic hodinek 21m.

Ja se po chvili rozmysleni rozhodnu nepokouset svoje nevdecne rameno naprosto jistym rodeem, ktere by me cekalo pod vodopadem, a vydam se na prenasku. Po asi pul hodine, kdy se v polednim vedru prosekavam macetou do kanonu pod vodopad a s kajakem a veskerou dokumentacni technikou balancuju nad misty, kde by se mi delalo nevolno i bez tehle zateze, si nadavam za svoje rozhodnuti. Kdyz se ale konecne vynorim a spatrim vysku vodopadu a hlavne neuveritelny bublajici kotel pod nim, rikam si, ze zas tak spatne nebylo.

Timmy zatim nahore vyhrava (nebo prohrava?) los s Pajou a jede jako prvni. Co se deje ve vstupni pereji nevidim, pak se Timmy mihne na hrane vodopadu a razem mizi v zaclone vody. Spatrim ho vyjizdet zpoza vodopadu. Snazi se eskymovat, ale pri dopadu mu pada spricka, takze bojuje na hranici potopeni na bubline asi dvě minuty. Paja musi byt nahore hodne zmateny, kdyz mu stridave signalizuju, ze je v pohode a v pristi vterine se rozprahuju s hazeckou. Nakonec se Timmymu ale podari pristat na skale pod vodopadem a na rade je Paja. Stejne jako nas ugandsky kamarad mizi okamzite ve vodni tristi (takze z fotek moc nebude, snad aspon to video). Po dopadu ihned vybublava ven kus nejakeho materialu, nevim jestli je to padlo nebo helma, takze zazivam nekonecne dlouhe tri vteriny nez uvidim Paju, jak na druhe strane eskymuje jen s pulkou padla. Zerd nevydrzela tvrdy naraz, takze vytahujeme skladacku. Naopak spricka Hiko se nesmirne osvedcila – vsem ostatnim, kteri v poslednich nekolika letech vodopad padlovali (celkem ctyri pokusy) jejich spricky popadaly (a nekomu uz ve valci v uvodni pereji, takze si pak tech 16m skocili uz jen tak bez lode:)).
Zbytek reky se diky vyssimu vodnimu stavu nese spise v duchu IV-V s nekolika neodiskutovatelnymi prenaskami a s lezeckymi vlozkami, takze ani dnes nam ta odpocinkova reka nevychazi.
Večer prehodnocujeme plan a rozhodneme se vyrazit uz zitra do oblasti Mount Kenya, takze se teste na dalsi reporty!

Vsechny zdravi Eva a Srb

[Show as slideshow]

[View with PicLens]

12►

Pinguin – outdoor equipment (www.pinguincz.cz)
Amulet- chráněné dílny (www.amuletchd.cz)
CVOK – cestovní vodácká kancelář (www.cvok.cz)
Jerky – indiánská sušená strava (www.jerky.cz)
Sensor – technické prádlo (www.sensor.cz)
Chimpanzee – organická energetická výživa (www.chimpanzeebar.com)
Sportovní head kamery (www.sportkamery.cz)
WW8 – expedition group
Petrovi Panenkovi
Ivanu Hilgertovi
Jiří Kos
Petr a Jana Kašparovi
Honza Muška
Zdeněk Král
Manželé Tlustí
Leoš Vrbata
Šárka Borůvková
Honza Lásko
Vilda Helešic

Zaplavena Kenya nam nepreje. Po prijezdu chlapika, s kterym jsme to cele spiskali – James Savage, hasnou veskere nase nadeje. Rezolutne rika,zadne creeky tedkonc jezdit nepujdou, minimalne se k nim nepujde ani nijak dostat. Navrhuje nam zkusit jakykoliv jiny alternativni program a zkusit to znova za par dni. Rozhodneme se zmrknout mistni domorodce, Masaje, kteri ale zijou na jihozapade v narodni reservaci, a neni mozne se tam o samote dostat. Posbirame rady a tipy vsech a diky tomu se docela bojime pobytu v Nairobi, pry nejnebezpecnejsiho mista v Africe. Cesta tam je silena jako v Africe vsechno. Nicmene prezijeme a vyrazime zmknout slumy a mistni kulturu a taky zamluvit dopravu do Masai-Mary. Po chvili bloudeni se dostavame do tempa mesta a zadne nebezpeci necitime. Zarizovani nam trva dva dny, behem kterych se dostanem na kratko i na internet. Nairobi ma rozhodne zvlastni kouzlo a nelze rict ze negativni. Smogu je tu ale tolik, ze viditelne ulpiva na kosilich. Nechci vedet, co se deje v nasich plicich.
Posledni vecer zde experimentuju s Kosakovyma Suuntama, coz vyusti v automaticke prerizeni casu, cehoz si nevsimnu a tak rano o hodinu zaspime. Dozeneme to ostrym sprintem skrz centrum a pak uz jen stastne ujizdime vstric domorodcum a kolemzijicim zviratkum.
Masajove jsou fajn. Mezi 42 kenskych kmenech jsou rozhodne nejznamejsi. Ale uz si trochu moc zvykli na turisty a trosku to zavani divadlem. Presto jsou chvile v jejich obydlich prijemne a zajimave. Projedeme se parkem a mame sakra stesti. Ridic zahledne dva gepardy, kteri v dokonale harmonii ulovi gazelu a zatimco ji trhaji na kusy, az vnitrnosti litaji vzduchem zacne se dalsi kolo africke tvrde reality. Z nedalekeho krovi energicky a panovacne vybehne lvice a bezi okolo naseho auta k hostine. Gepardi jsou ve vterine pryc, zahledneme je za par minut na horizontu, sprintovat fakt umi vyborne. Za prvni lvici vybehne cela bezvadne sehrana lovecka smecka. Zprava dve, zleva dve, jeden mlady lev jako jisteni vzadu. Vrhnou se na moso v cire agresi a behem par minut uz jen oblizujou kaluze krve ze zeme. Samozrejme vidime krasne skvosty nasi planety – slony, zirafy, miliardu ptaku, gazel, levhartu atd, rozhodne zajimavy zazitek.
Nazpet uz cestujeme jen hromdanou dopravou, totiz jednim z milionu „Matatu“, coz je mala dodavka, do ktere se krom koz vecpe az 18 lidi (na 8 sedadel) a jejichz ridici jsou neuveritelna smesice agresivity, obratnosti a pohrdani smrti. Ale jsou neuveritelne levne a flexibilni. Za chvili jsme zpet v Sagane.
Druhy den vyrazime konecne na reku, hura. Trosku nam uz bez poradneho pohybu hrabalo. Rano ovsem na Evu spadne upal ze vcerejska a sviji se ve stinu. Vyrazim sam s mistnakama. Hned na prvni pereji s dvoumetrovym skokem do valce rupnu pekne zk…… udelanou sedacku a mam po vylete.
Po navratu fasuju novy (stary) kajak a s jednim mistnakem jedem jen na posledni perej. Kdyz se trefi leve rameno reky, z najezdoveho 50m slajdu pak se perej jmenuje Spazm, a sklada se ze dvou dlouhych slajdu protkanych velkymi valci. Prava strana pak usti v 8m vysokem vodopadu The Mission. Jedeme slajd a udela mi radost, ze ac vystrasen, sjedu ho ciste a na pohodu. Pod slajdy je velky vracak z ktereho lze vylezt po lane na prostredni skalnaty ostroh a odtu jet opetovne vodopad. Singing rock – diky! sedak a karabiny se fakt hodily. Mistnak se taky moc neciti, takze si strihame, ja prohravam, takze musim jet prvni. Najizdim ke hrane, okamzite me vezme vracak spici kajaku, takze opustim idealni lajnu. 40ti kubikovy vodopad boofuju tak nejak napul, ale stihnu to dohnat za letu, takze davam cistou placku pri dopadu. Pristani je mekke jako do perinky. Jsem nadseny uplne totalne a zkousim to jeste jednou. V rozporu s tradici ho nezkazim, a uzivam si let. Trochu zapomenu na padlo, takze s nim pri dopadu trisknu o palubu. Ale obavy jsou zbytecne, Panenkuv vyrobek drzi – coz je sakra dobre vedet…
Vecer se za pomoci Megiho Merunkovice zblizujeme s mistnamaka, coz je docela vesela chaska a chnaps jim vylozene chutna, za recept by pry obetovali leve varle…

Eve je trosku lepe, ackoliv vedro je stale znicujici. Prave kvuli odpoledni spicce se snida v 7.00 rano. Vyrazime tentokrat ve dvou na celou reku Tanu a bez problemu ji sjizdime. Je to krasna reka s perejemi ww 4-5 protkana klidnymi pasazemi. Reka je africky hneda a vypada tak na 60 kubiku. Evi dava vse s klidem, jenom si ztezka zvyka na kajak. Ja uz si sice docela zvyknul, nicmene sedacka nejspise rupne opetovne, takze me cela procedura s nastovavanim a olepovanim ceka znova.
Dalsi den vyrazime na ve dvou na reku Mathoyju. Blize budeme povidat po navratu, ale je to krasna ww4-5+ s jednou nesjizdnou prasopsi pasazi, kterou v minulosti nicmene sjel Alex z kempu. Jsem rad, ze jsem u toho nebyl. Prenaseni je cista africka zalezitost cca ww5. Prosekavani macetou, lana, kameni, pady, ostny a znicujici vedro. Zivime se susenym masem Jerkys a sladkyma energy tyckama Chimpanzee a opetovne v duchu vsem za podporu dekujeme. V jedne tezke pereji ztracim krytku cocky u head kamery, a v jednom valci zmizi krytka Kosakovych Suunt. Urcite nas maji ale vsichni radi a prominou nam. Vecer pak prestane fungovat obrazovka u headkamery. To uz se trosku bojim. Nezbyva, nez doufat, ze kamera nataci v poradku, jen neni videt co.
Prave se nachazime v mistnim jedinem k internetu pripojenem pocitaci. Pijeme vychlazenou zazvorovou limonadu a dost dlouho cekame na kazdy refresh obrazovky.

Tesime se na Vas a taky na tipy, ktere Vam vsem budeme dat. Kenya je totiz opravdu vodacky raj na zemi. A taky moc dekuju Pitrsovi, ze to po me prelouska na nas ww8 web, a Vy si to tak muzete precist…

ahoj

Pavel a Eva

[Show as slideshow]

[View with PicLens]

Pinguin – outdoor equipment (www.pinguincz.cz)
Amulet- chráněné dílny (www.amuletchd.cz)
CVOK – cestovní vodácká kancelář (www.cvok.cz)
Jerky – indiánská sušená strava (www.jerky.cz)
Sensor – technické prádlo (www.sensor.cz)
Chimpanzee – organická energetická výživa (www.chimpanzeebar.com)
Sportovní head kamery (www.sportkamery.cz)
WW8 – expedition group
Petrovi Panenkovi
Ivanu Hilgertovi
Jiří Kos
Petr a Jana Kašparovi
Honza Muška
Zdeněk Král
Manželé Tlustí
Leoš Vrbata
Šárka Borůvková
Honza Lásko
Vilda Helešic

Pískaři – filmový projekt o lezeckých lokalitách na Broumovsku.

Posledni zamavani Kosakovi a Jitce kteri nas obetave vyprovazi.Odletame z Ruzyne v mrazivem pocasi a trosku se obavame o osud padel,ktere jsme na parkovisti pred letistem narychlo zabalili. Diky obetavosti petra panenky máme konecne vybaveni plne.mezipristani v dubaji o pulnoci nicim nevynika,provedeme rychly squat v patre pro business class a za pomoci bacardi se snazime rychle usnout.v devet jiz startujeme smer Nairobi.mijime uchvatne pohledy na pohadkove lec umele ostrovy,na nekonecne more pisku a mohutne hory somalska a etiopie.nahle se ozve krik a jeden cestujici zkolabuje.driv nez stihneme vyuzit ZdrSem znalosti,ujima se ho personal. Chlapik naskakuje a tvari se celkem v pohode. Ze by zaverecny test ze Zdrsemu,konaneho tyden pred odletem(co ‘Simone)?

Kenya nas vita zelenymi planemi a vypada takhle zvrchu moc sympaticky. Kupodivu veskere kontroly probihaji v poradku,coz byla ma nocni mura. Diky vstricnosti nasi ockovaci doktorky mám lekarnicku nabytou vsim moznym,ale zda lze veskere ampulky volne prevazet si nejsem jisty,stejne tak s expedicnim jidlem,susenym masem a energy tyckama.

Venku nas ceka dle domluvy shuttle,coz byla dle mych zkusenosti s afrikou ma druha obava…
Dvě hodiny pak cestujeme skrzeva nove stavenou dalnici stridanou klasickymi 4wd tereny. Projedeme mesteckem sagana a jsme tu, v kempu rodiny Savagu,kteri se zivi ucenim outdoor aktivit zejmena vojaky britske armady.je vedro a vlhko a mistni jsou neuveritelne privetivi. Usmev jim nemizi z obliceje a snazi se vzdy pomoci,zakladni anglictinou tu pak vladne temer kazdy.

Prvni pohled na reku v kempu nam bere usmevy.je plna uz po uplne mozny vrchol a je hlinene hneda.mistni raft guidi,jejich kapitan,alex a mlady kajakar dan neskryvaji obavu,ze je cela kena pod povodnemi.dan je ale tak nateseny,ze si bude moc zdrtit reku za tydle vody s kajakarema z cech,ze se docela pri dvou pivech rozvasni. Me s evou je naopak jasne,ze stokrat sjeta reka,ktera je class 4plus je za povodnovky mozna na zacatek moc velky sousto…jsme unaveni,a jdeme v deset spat,snidane ma byt v sedm.

Budujeme antimoskyti site a spime. V sedm rano vypinam budik,pak jeste jeden a ignoruju pokusy nas vzbudit.
Kdyz tak nakonec v devet ucinim,stale jeste citim unavu. Pri snidani si s klukama vyrikame,ze reka je blbost a jdeme radsi jezdit na mistni vlnu.ztezka si zvykame na mistni fluidy,po Zet kajacich je to tezka zmena. Znicujici vedro a unava si taktez vybira svoji dan,takze po odzkouseni head kamery dame veceri,hlt slivovice(dik megi) a spat. Head kamera Vio.pov ze sportkamery.cz je skvela,po chvili zapominam,ze ji mám.velmi se tesim,co na me vyskoci po navratu z pocitace, a taky se tesim,jak se na to tesi Pitrs, ktery mistrovsky vladne strizne a veskerym post upravam.
Noci jsou chladne,obcas zaprsi. Mistni psi smecka si nas oblibi a spi rozptyleni okolo naseho ultralehkeho stanu. Asi se jim znacka Pinguin libi, a nam se libi,ze nas upzorni,kdyz se priblizi nejaky krokodyl,lev ci jeden mistni hroch, ktery se tu pry obcas zjevi.rano jdeme prohlednou reku,ktera klesa velmi pomalu. Lze se dostat k posledni pereji ‘the mission’,a je nam jasne,ze dokud voda neopadne,tak si tady nezajezdime.voda pada ve sto kubikach v celkovem prevyseni cca 50m v dlouhem najezdovem slajdu s obr valci do rozdelovaku,kde vlevo mizi do osmimetroveho vodopadu a vpravu do dvojslajdu s ohromnymi valci a sifonem u skaly vpravo. Budeme muset vypadnout z teto obla4ti,protoze nez to opadne,nepujde tu jezdit nic. Spolecne s Evou se krasne doplnujeme, a vsem zlym jazykum,kteri se obavali za nas,muzu jen vzkazat,ze zeny exoticke cestovani zvladaji lepe nez kdokoliv jiny.

Mejte se v cechach krasne,ozveme se zas,hned jak to bude mozne.
Pavel a Eva

Pinguin – outdoor equipment (www.pinguincz.cz)
Amulet- chráněné dílny (www.amuletchd.cz)
CVOK – cestovní vodácká kancelář (www.cvok.cz)
Jerky – indiánská sušená strava (www.jerky.cz)
Sensor – technické prádlo (www.sensor.cz)
Chimpanzee – organická energetická výživa (www.chimpanzeebar.com)
Sportovní head kamery (www.sportkamery.cz)
WW8 – expedition group
Petrovi Panenkovi
Ivanu Hilgertovi
Jiří Kos
Petr a Jana Kašparovi
Honza Muška
Zdeněk Král
Manželé Tlustí
Leoš Vrbata
Šárka Borůvková
Honza Lásko
Vilda Helešic

Sám nevím, proč cítím neodvratnou touhu po návratu na tento prokletý kontinent. Naše poslední mise v Etiopii jen se štěstím neskončila katastrofou a po návratu jsem byl přesvědčen, že zážitky podobného typu již opravdu nepotřebuji.
Plynul rok za rokem, kajakářské výpravy střídaly jedna druhou, ale tak trochu mizelo jejich kouzlo. Něco mi začínalo chybět. Když jsem se rozhodl, že letos vyrazím někam dál a na delší dobu, ten divný pocit zmizel.

Původní destinaci navrhl kamarád a oba jsme se na severní Thajsko těšili. Když dneska koukám na ty ohromné škody způsobené masivní povodní, jsem rád, že jsem se rozhodl pro jiný kontinent. Keňu jsem si vybral zejména ze dvou důvodů – je politicky relativně stabilní a má ohromné hory a řeky, které málokdo zná.

Pocit, že jedu řeku, kterou nejel nikdo přede mnou, a že projíždím oblasti, kde lidská noha nemusela ještě nikdy vkročit, je opojný a těžko ho popisovat. Těším se na něj.

Plán se rýsuje za chodu. S kým jet, na jak dlouho, s jakým vybavením a s jakými náklady? Čas je esenciální. Pro expedici s aspirací na prvosjezdy je potřeba minimálně měsíc. Měsíc mimo civilizaci eliminuje většinu vyspělejších kajakářů, kteří jsou již vázáni konvenčnějšími závazky. Cestovat s méně vyspělými je zase hazard. Druhým základním prvkem jsou tedy lidé. Ti, co umí pádlovat, zase většinou neumí organizovat či komunikovat v jiných jazycích. Eva, kterou znám odmalička z vodáckého oddílu a posléze z divokých vodáckých výletů, nakonec splňuje drtivou většinu předpokladů. A že je žena? Jsem přesvědčen, že toto faktorem úspěchu nebude, a těším se, že to anti-emancipačním zlým jazykům dokážeme.

Shánět podporu na podobnou akci v časech globální ekonomické tísně není snadné, zvláště pak, když se rozhodujeme na poslední chvíli. Proto se hluboce, s respektem a díky, skláním před nasazením a podporou všech našich partnerů a kamarádů. Díky vám!

Akce stojí na podpoře Brita Jamese Savage, který v oblasti žije a provozuje lokální zážitkovou agenturu. Po neshodě s aerolinkami a s výrobci kajaků o zvýhodnění nákladů přepravy, nám právě on půjčí místní lodě, sežene džíp s řidičem a první týden nás provede po terénu, který již zná. Ví dokonce o pár vodopádech o velikosti cca 10 metrů, takže na rozjetí a aklimatizaci ten nejlepší recept! Následně nás čeká přesun na jihozápad a hledání nových záležitostí. Klíčová otázka bude přístup k řece, což v podmínkách vysokohorské džungle značí obtížnou misi samu o sobě…

Spolu s Evou nás mrzí, že nebudeme nablízku svým blízkým během vánočních svátků. Je to daň, kterou musíme za tyto zážitky zaplatit. Budeme však s nimi v myšlenkách a díky sváteční tabuli z ryby a nadílce pod stromečkem zkusíme evropské zvyky udržet. Snad nikoho nepohorší, že strom bude banánovník, dárky nebudou hmatatelné a ryba polosyrová.
Namísto koled nám bude hrát chór opic a lvů, hyen a exotického ptactva.

Tak, jak to má v Africe být.

Pavel „Srb“ Srbecký

Nezbývá než nám popřát, aby všechno vyšlo a my se první den v lednu spolu s novým rokem objevili zpět na pražské Ruzyni. A také opětovně poděkovat všem naši partnerům:

Pinguin – outdoor equipment (www.pinguincz.cz)
Amulet- chráněné dílny (www.amuletchd.cz)
CVOK – cestovní vodácká kancelář (www.cvok.cz)
Jerky – indiánská sušená strava (www.jerky.cz)
Sensor – technické prádlo (www.sensor.cz)
Chimpanzee – organická energetická výživa (www.chimpanzeebar.com)
Sportovní head kamery (www.sportkamery.cz)
WW8 – expedition group
Petrovi Panenkovi
Ivanu Hilgertovi
Jiří Kos
Petr a Jana Kašparovi
Honza Muška
Zdeněk Král
Manželé Tlustí
Leoš Vrbata
Šárka Borůvková
Honza Lásko
Vilda Helešic

Všude samej muslim…

Výměna mečů, aneb od Budhy ke Koránu
Popravdě řečeno byla ona malá zeměpisná změna polohy nepatrným kulturním šokem. Z přívětivého buddhismu se stal tvrdý a nekompromisní Islám. Navíc se ve Šrínagáru nedalo dýchat. Čímž nemám na mysli svobodomyslnost slova či pohybu, ale kvalitu ovzduší. Za tu by se nemuseli stydět ani ostravští starousedlíci.
Změna letového plánu pro nás byla v podstatě vysvobozením. Opustili jsme Šrínagár a po několika hodinách jízdy zastavili v malé vesničce. Vše v pohodě, dokud nás v pět ráno nevzbudil amplión mešity stojící za oknem ubikace. Kdyby mě každý den budili podobným stylem, asi by se ze mě stal také sebevražedný atentátník.

Malý Tibet
Za devatero horami a dvěma řekami jsme se ocitli v městečku Kargil. Je to rozhraní, kde se opět míchají kultury a náboženství. Každopádně je to jakási pomyslná brána do světa buddhismu a oblasti nazývané také jako Malý Tibet. Od tohoto okamžiku stoupá počet našich zastávek. Jednou z prvních byla ve škole, kterou staví čeští Brontosauři za vydatné podpory Dalajlámovic pokladnice. Další zastávky již byly v buddhistických klášterech, které lemují cestu do Lehu.

Čarodějky z Chila
Poslední noc na cestě do Lehu trávíme v osadě Chila. Je vyhlášená freskami, které se jinde nenacházejí. V noci zahalené vesničce nás vítá jen billboard WELLCOME. Před malou večeří v příjemném hotýlku nás Ruda zatahuje do budovy hned vedle. Steve otevírá staré dřevěné dveře. Společnosti sedící uvnitř jsme ohlášeni skřípotem pantů. Velká místnost je ponořena v šeru, které rozbíjí pár hořících svíček. V pravé části sedí kolem asi třicet postav. Tajůplnost celého výjevu umocňuje jejich společné monotónní brumlání jakési modlitby.
Nevím, jak jsem se ocitl mezi těmi dvěma čarodějkami, ale byl jsem „vcucnut“ do celého dějství. V kleče, přikryt silnou dekou zahřívající mi kolena, jsem se v hlavě snažil naladit onen čarovný chorál. Sám velký Buddha byl ke mně milostiv a nedovolil mi přenést zvukový záznam z mozku do mého hrdla. Bylo by asi po magické meditaci místní komunity. Byl jsem přikován k podlaze. Nikdy jsem nic takového nezažil. Babičky v tradičních úborech s klobouky na hlavě a pár místních chasníků.

Leh
Příjezd do Lehu ze směru od Šrínagáru je dosti pochmurnou záležitostí. Vojenské základny lemující silnici jsou všude. Počínaje Ladakhskými skauty, přes Orly až já nevím po co. Tolik vojenské techniky jsem snad nikde neviděl. Je to neblahá vzpomínka na poslední Kargilskou válku mezi Indií a Pákistánem, nebo obava z Čínské rozpínavosti? Kdo ví, možná snad obojí.
Když jsme se vymanili z kraje těžké vojenské techniky, přivítal nás Leh. Projeli jsme vstupní branou a byli pohlceni tímto městem. Bohužel jsme tu dosti pozdě. Jak se praví ve filmu Pupendo, vypadá to tady jako „Balaton po sezóně“. Dominantu tvoří tzv. Malá Potala a několik dalších výjevů. Zatím co ve dne jsou ulice plné obchodníků se vším možným, v noci město přechází pod vládu toulavých psů.
Pítrs

[Show as slideshow]

[View with PicLens]

12►

Sedím tu na balkoně a přemýšlím. Vstřebávám vše co se tu přihodilo. Rozebírám a znovu slepuji mozaiku myšlenek. Odpoledne jsem Stevovi v malé kavárně líčil, jak se můj mozek brání přijímat nové informace, které tu na nás srší ze všech stran. Jak jsem již naznačil v předchozí „zpovědi“, naším původním záměrem bylo natočit komentář jeho Svátosti Dalajlámy do Stevova filmu o Tibetu. Realita je však taková, že tu běháme ode dveří ke dveřím, za kterými jsou skryty smutné lidské osudy.

Jiní lidé, jiný svět

To byl (a nevím jestli stále je) podtitulek pracovního názvu filmu o Tibetu. Až nyní jsem plně pochopil, proč si Steve tento název vymyslel. Je to naprosto výstižné a trefné.
Každým okamžikem ve mně sílí obdiv k Tibeťanům. Jejich moudrost, vzdělanost, oddanost. Prostředí, ve kterém se naučili žít.

Je zvláštní sledovat, jak se jejich svět modernizuje. Alespoň tady v jejich přechodném exilu. Na druhou stranu jak se drží svých zvyků a tradic. Použil jsem slovo „přechodný“. To je další věc, která mě fascinuje. Víra v návrat do Tibetu zde srší ze všech koutů. Lidé jsou zde přesvědčeni, že přichází čas, kdy se Tibet oprostí od Čínských krutovládců. Bohužel tato víra je doprovázena stále ještě tragickými oběťmi. Oběťmi na protest.

Na rohu jedné místní ulice je plakát s několika hořícími postavami. Mnohokrát jsme kolem něho prošli. Zdál se nám jako poutač na nějakou místní atrakci. Setkání s mužem, který se pokusil na protest proti čínské okupaci Tibetu upálit v Kathmandu, nám vyrazil dech. Ten plakát míjím pokaždé, když vyjdu z hotelu a pokaždé si vybavím hojící se následky hořících paží, ramen, trupu muže v nemocnici.

„Nemůžeš-li nepřítele porazit, obejmi jej. Obejmeš-li ho, nemůže na tebe namířit zbraň.“

Smíření
Poslední den v Dharamsale pomalu končí. Po všem tom co jsme slyšeli, viděli a zažili jsem se dostal do jakési duševní rovnováhy. Uvědomil jsem si sílu dalších Dalajlámových slov.

„Když má problém řešení, je zbytečné se kvůli němu trápit. Když řešení nemá, trápení nepomůže.“

Dvacet let v čínském vězení:

Zatím poslední rozhovor byl s mužem, který v roce 1959 doprovázel Dalajlámu na jeho cestě do indického exilu. Na hranicích se však rozhodl pro návrat. Jeho příběh, útrapy a dvacet let vězení jsme mlčky se zatajeným dechem poslouchali. A nejen to, přijímali jsme obrovskou energii, která z tohoto muže vyzařovala.

Pítrs

[Show as slideshow]

[View with PicLens]

Od té doby co sdílím studio se Stevem Lichtágem jsem si osvojil několikero jeho hlášek a větných spojení. Tou nejčastější je hláška „Život je těžkej“. Zatímco v lokalitě Praha 6 – Dejvice je tato věta víceméně brána s úsměvem, pak tady na severu Indie, konkrétně v Dharamsale, je to reálný popis duševního rozpoložení filmotvůrce (s vědomím že nelehkost bytí je relativní, čehož jsou důkazem lidé nejenom místní). Důvodem ke sklonu k trudomyslnosti je hned několik. To že si všechno to rápelí musíte odtahat, to nemá smysl komentovat. To je prostě součástí té „krásné a romantické“ práce. Ale že se úplně za jeden den změní vše, co bylo nastaveno, naplánováno a vymyšleno, to je těžkost která člověka přepadne bez varování a možnosti přípravy. Dovolím si přeskočit vysvětlování, dostanu se k tomu snad později.

Zensky klaster v Dharamsale:

Vážený pane velvyslanče
Jak jsme zjistili hned druhý den v Dharamsale, rozhodujícím je pro nás putování v doprovodu českého velvyslance. Byť se zpočátku zdálo, že tři dny budou naplněné jen samou nudnou oficialitou, opak byl pravdou. Setkání na půdě Tibetského parlamentu, knihovna, recepce u nového premiéra exilové vlády a večere s jejími zástupci. To vše a mnoho jiného směřovalo k jedinému cíli. Tím bylo setkání s jeho svátostí Dalajlámou. Po celou dobu a hlavně po oné události se nám začali otevírat dveře ke klíčovým lidem tady v Dharamsale. A nejen to, nastal myšlenkový převrat, který zcela určitě změnil vše co jsem již naznačil výše.

U premiera exilove vlady Tibetu
[SinglePic not found]

Frajer z obrázku.
Sosám z Googlu, Wikipedie a zpravodajských serverů co to jde o jeho Svátosti. V autě mám film Sedm let v Tibetu (ano, během jízdy čučím na filmy. Vím že to asi není normální a mnozí z vás to odsoudí jako sebevražedné počínání), který jede stále dokola. Na iDNESu registruji zprávu o Dalajlámově vzdání se politických funkcí a poprvé vidím tvář borce, který byl zvolen premiérem exilové vlády.
Tak nějak jsem se připravoval na cestu. Teď mi pevně tiskne ruku vysoký usměvavý muž z fotky na iDNESu. Hlava mi to moc nebere. A už vůbec ne jeho charisma, veselou tvář a jakýsi nadhled, kterým nás záhy posadí na prdel při interview.

Vypovedi tibetskych uprchliku:

Změna kurzu
Dharamsala je plna všemožných úřadů, center a jiných institucí. Jedno mají společné. Více méně se vše motá kolem tibetských uprchlíků. Celé prostředí je nasáklé osudy lidí, kteří za nejrůznějších okolností opustili svoji zemi a své domovy.
Kapitán mění kurz, loď se vydává k jinému cíli. Asi tak bych popsal vizi filmu, který měl být původně o nádherných výjevech Tibetu, ale i o unikátních záběrech šamanů, nebo o nebeských pohřbech, které Tibeťané praktikují. Nyní se topíme v lidském neštěstí, brutalitě páchané na obyčejných lidech a v nepochopitelné vlně nenávisti, která ovládla soudruhy z Číny. Jak to celé dopadne?

Dva obycejni lide (jeden vic, druhy mene):

Audience
Nervozita sílí. Alespoň u mých parťáků. Je to jejich projekt, vše je na jejich bedrech. V půl osmé sraz s velvyslancem na recepci hotelu. Do sídla DL jdeme pěšky, máme to kousek. Bezpečnostní prověrka. Kontrola všeho co máme po kapsách, v batozích, v kufru s technikou. Stoupáme do kopce, vcházíme do budovy. Všude se motají mniši z nejbližšího okolí a ochranka. Jsme uvedeni do klimatizovaného pokoje a usedáme do křesel. Jedno křeslo má na sobě fialovou deku, to je místo Dalajlámy.
Pár minut je klid. Vybaluji techniku. Obě kamery, mikrofon, sluchátka. Zkouším mikrofon. Funguje. Kontroluji karty, baterky. Mám natočit nejzásadnější rozhovor ve svém životě.

Dále si dovolím nepublikovat své pocity. Nechám mluvit pár foto.
Pítrs

[Show as slideshow]

[View with PicLens]

Ještě jsem to nespočítal, ale je to už asi pět let, co jsem naposledy cítil vůni indických uliček a zákoutí. Všechno se mi vrátilo. Stáhnul jsem okénko a nasával vůně pronikající do interiéru auta. Zavřel jsem oči a moje nozdry pracovaly. Vůně hořících dřev, vůně ulice. Všude okolo organizovaný chaos, nebo jen zdánlivě chaotický pořádek? Nevím jak to popsat. I ty zdánlivě špinavé a zaprášené ulice s divnou architekturou na mě dýchly. Popsal jsem si to slovy: „Nevzhledná krása“.

Jsem člověk dosti nostalgický. Zvláště pak pokud se jedná o exotické záležitosti, které mám spojeny se zásadními okamžiky, které formovaly můj život. Takže když se naše auto proplétalo rušnými ulicemi hlavního města Indie, nešlo nevzpomínat a topit se ve vzpomínkách.

Jestli jsou cesty Páně nevyzpytatelné, pak bych si dovolil tvrdit, že s oním Pánem mám minimálně tuto vlastnost společnou. Ne nadarmo mi moje maminka říkává, že měním rozhodnutí z minuty na minutu. Jenže ona rozhodnutí jsou povětšinou dána externími vlivy. A jedním z externích vlivů se stal i můj parťák Steve Lichtág. Nedal mi na výběr. Respektive abych to uvedl na pravou míru, tak vzhledem k historii a mému poutu ke Garválskému Himálaji se nabídka na návrat do Indie nedala odmítnout.

Rezidence a náš útulek v Dharamsale:

TIBET – Jiní lidé, jiný svět.
Není žádným tajemstvím, že Steve Lichtág vykonal několik cest do Tibetu. Přes veškeré vazby na záležitosti povětšinou slaně-vodního charakteru a jeho posedlostí Velkým bílým žralokem (se kterým je asi nejvíce spojován), je jeho mysl otevřena i dalším tématům. A právě tím se stal Tibet.
Steve podlehnul vábení čaroděje Rudy Švaříčka (Livingston) a nechal se svésti na cestu, která v tuto chvíli nemá konce. Tisíce kilometrů po Tibetu. Hodiny filmového materiálu. Unikátní záběry a nakonec i výzva nejvyšší – Tändzin Gjamccho.

Přes tisíc let staré knihy:

Svatá žena
Zvláštním pocitem je uvědomění si vlastní sebestřednosti. Možná by se to dalo pojmenovat i jinak a lépe, ale zrovna mě nic jiného nenapadlo. V podstatě od okamžiku Stevovi vyřčené nabídky jsem neměl pochyb o výsledku svého jednání. O tom se nedalo diskutovat. Bylo to ale poprvé, kdy jsem si začal hledat opravdu alibi. Ne pro svojí ženu, ale vůči vlastnímu já. Opustit rodinu, po dobu cesty nevydělávat peníze, atd. Poprvé jsem řešil tyto vnitřní otazníky. Nevím zda to Jana cítila, ale každopádně mě nezatěžovala výčitkami ani jinou rétorikou. Jsem za to neskonale vděčný. Protože tu daň za všechny fantastické věci, které nás tady v Indii určitě čekají, jsem si vybral během několika málo vteřin loučení s Terezkou a svojí Svatou ženou

Návštěva parlamentu Tibetské exilové vlády:

Pokrok
Projíždíme mě známými ulicemi. Když si Dílí ošaháte i jako řidič, pak na něj nikdy nezapomenete. Myslím si, že jsem toho po Dílí za těch pár dní v roce 2006 najezdil docela dost. Zvláštní pocit, který mě provází i teď v Dharamsale (kam jsme se dnes letecky přesunuli), je jako bych se vrátil domů, resp na místa dobře známá. Co ale upoutalo moji pozornost je pokrok a rozvoj. Ať už samotného letiště, tak ulic a celých čtvrtí. Je neuvěřitelné, jak se tu do všeho opřeli. Sice vnitřně bojuji s některými výdobytky „našeho“ světa, ale také vím, že jiné to nebude.

Vstřebávání, údiv, pokora … :

Závěr
Touto malou osobní zpovědí jsem se chtěl dotknout pocitů, které prožívám na nové cestě. Je to mazec. Trip se zajímavými lidmi za člověkem kterého většina z nás má v obrovské úctě. Cesta, jejíž cíl se teprve bude formovat. Vše se rozhodne v pátek. Dalajláma vstává ve čtyři hodiny ráno. Do půl osmé medituje, po tom ….

Pítrs

[Show as slideshow]

[View with PicLens]

12►